O posuzování

25. listopadu 2011 v 14:08 | Angelin
Tento článek měl nejprve nadpis: "Nové rozhodnutí". Ale nebylo to vůbec nové rozhodnutí, jen dnes mnohem lépe chápu, jak při soudech o druhých lidech mám uvažovat. Dříve jsem to věděla také, ale tak cca ze 3/4. Ta poslední tam scházela. Tak jsem přemýšlela a přemýšlela, až mi to došlo úplně :-) Nu, člověk na to musí přijít sám, pokud nemá to štěstí a nepodá mu to někdo jako na zlatém tácu. A zajímavé je, že právě často těm, kterým tyto skutečnosti jsou podávány jako na zlatém tácu to prostě nedochází. Není nad samostatné uvažování.

Rozhodla jsem se neodsuzovat vůbec nikoho. Jak to vůbec mohu myslet vážně? Pomyslela by si většina lidí... Pokusím se vysvětlit... Byli tady lidé, kteří mne zranili, zraňují a budou zraňovat. Každému se jich v životě objevilo minimálně pár. Ale proč jsou ti lidé takoví? Co v životě od narození prožili, než skrze ně přišla bolest, nebo zlo? To ví jen Bůh, lidé kteří je dobře znají a oni sami. Charakter člověka se vyvíjí od samého početí.

A tak jsem se rozhodla, že mohu vždy říct o jednání člověka, zda je dobré, nebo zlé. Někdy až po velmi hlubokém zvážení všech okolností, většinou po zvážení běžném. Dokonce mohu i říci o někom, že je zlý, nebo špatný. Nikdy ale s odsouzením toho druhého. Pokusím se to vysvětlit.

Nikdy nemohu vědět, co jej přimělo k tomu, být zlý, nebo nějakým způsobem špatný. Neboť charakter člověka se vyvíjí téměř od samého početí. (podvědomí - ale to bych vyprávěla o psychologii a já bych nyní ráda o křesťanské etice).

Dokonce mohu o někom vědět, že je zlý, nebo prolhaný, nebo závistivý, nebo hloupý, nebo.... Těch nebo je na miliony. Ale pořád jej nemohu jako člověka odsoudit. Neboť: co se v životě takových odehrálo, že je to učinilo právě takovými, to ví na 100% jen Bůh a někdy ani ne oni sami.
Do jaké míry za to, že je někdo zlým, nese onen někdo zodpovědnost? To vždy ví na 100% jen Bůh.

Proto se mohu vyhnout společenství se zlými, protože vím, že by mne to hluboce zraňovalo, avšak nemohu je za to nijak posuzovat, nebo dokonce odsuzovat. To mohu, ale jejich konkrétní chování. A vědění, že jsou např. zlými ale v tomto případě není odsouzení, protože i s tím, že jsou zlými, je dokáži přijmout, respektovat a neodsuzovat - viz. tučný text výše.

A někdy, přiznávám se, že cítím v někom, kdo jedná velmi zle, tak obrovský potenciál dobra, že přes to, že vím, že mne kontakt s ním bude zraňovat, snažím se takovému člověku něco předat. Naposledy to skončilo obrovskou bolestí. A já mohu říct, že se někdo zachoval zle, že je někdo zlý, ale to je úplně všechno. Pokud chci zůstat spravedlivá podle Božích přikázání.

A to mi vůbec nebrání mít zlé ráda. Veškeré dobro pohltí jak nenasytné dítě, bez odezvy, a hned chce další. Někdy mne k takovým naplňuje hluboký soucit a jsem nyní jsem schopna je mít i upřímně ráda. Což bych nemohla, kdybych nevěděla, jaká jsou Boží měřítka při posuzování druhého člověka.

Pojem neosuzování druhé lidské bytosti mi přináší naprostou svobodu k tomu mít ráda a zároveň také mi moudře radí, které zlo bych neunesla já sama. Ne z důvodu nelásky k druhým lidem, ale z důvodu poznání vlastních hranic. Protože zlo přináší bolest. A každý má tu míru únosnosti zla jinou.
 


Aktuální články

Reklama